Rakovina

13.5.2009 | Autor: Mise zdraví

Je rakovina vyléčitelná?

Rakovina vzniká u lidí, kteří mají náklonnost k této chorobě a spolupůsobením mnohých rakovinotvorných, zdraví škodlivých látek a nezdravého prostředí. Dlouholetým působením, třeba velmi malých množství rakovinných škodlivin, může dojít k poškození zdraví, aniž je to zpozorováno, a proto neléčeno. Tento stav může vést ke vzniku rakovinového onemocnění. Častou příčinou jsou nevhodné konzervační látky v potravinách nebo přepalování poživatin, což vede k počátku rakovinného onemocnění.

Pozor na devět varovných signálů!

Hmatatelné uzliny nebo ztvrdliny, zvláště u žen na prsou.
Nápadné změny prsní bradavky nebo mateřského znamení.
Trvalá změna činnosti střev nebo močového měchýře.
Trvalé ochraptění nebo kašel.
Potíže při polykání i v pokročilém věku.
Tvrdošíjné krvácení u žen, nebo krvácení mimo pravidelný cyklus nebo výtok z kteréhokoliv otvoru.
Rány a bolavá místa, která se nehojí.
Otoky (otekliny), které se neztrácejí.
Nápadné hubnutí a ztráta váhy.

Z uvedených „signálů" nemusí vyplývat, že jde o rakovinu (nebo o její počátky), ale tyto změny mohou zapříčiňovat jiné velmi časté choroby. Kdo na sobě některé ze jmenovaných „signálů" zjistí, ať co nejdříve preventivně započne totální protirakovinovou kúru, podle uvedeného návodu.

Nejčastější druhy rakoviny:

Nejčastější příčinou rakoviny hrtanu a plic je kouření. U kuřáků vzniká rakovina plic 20x častěji, než u nekuřáků. Zabraňujte proto svým dětem kouřit!!!

Rakovina dělohy začíná bez bolesti a bez jakéhokoliv pocitu onemocnění. Znaky počínající rakoviny jsou pouze nepravidelné měsíční krvácení, zvláště během přechodu a po odeznění měsíčků v pokročilém věku. U mladších žen krvácení mimo pravidelný čas. Krvácení po souloži, při močení a stolici, nebo po namáhavé práci. Je-li rakovina dělohy zanedbána a není včas léčena, je smrtelná.

Rakovina prsu je plíživá. Uzliny, zatvrdliny a svraštěliny prsu mohou být znamením počínající rakoviny. Bolesti a vředy se projevují obvykle při pokročilém stavu choroby. Dbej na dostatečnou tělesnou činnost. Dýchej zhluboka čistý vzduch. Vyhýbej se zakouřenému a vydýchanému vzduchu - nekuř! Dej přednost přirozené a na vitamíny bohaté stravě. Nepřejídej se. Dbej na pravidelné trávení.

Česká republika a rakovina v číslech.

S určitou nadsázkou lze říci, že tak či onak se s nádorovým onemocněním v průběhu svého života setkáme všichni bez výjimky a Damoklův meč nádorových onemocnění visí prakticky nad každým z nás. S prodlužující se délkou lidského života paradoxně narůstá i pravděpodobnost, že nás postihne zhoubný nádor. Zjednodušeně řečeno je to tím, že více lidí se nádoru "dožije". Statistika hovoří jasně: každý 3. obyvatel České republiky onemocní rakovinou a každý čtvrtý na ni zemře.

Každoročně onemocní v České republice rakovinou přes 66 000 lidí.
Každých 8 minut přibude nový onkologický pacient. Každý rok zemře v České republice na rakovinu přes 29 000 lidí, což znamená, že každý den této zákeřné nemoci podlehne 80 lidí. Každých 20 minut tedy umírá v naší zemi jeden člověk na rakovinu. Česká republika dlouhodobě obsazuje 1. místo v Evropě v četnosti výskytu rakoviny tlustého střeva. V počtu onkologicky nemocných zaujímáme přední místa v Evropě.

V posledním desetiletí nejrychleji roste počet nádorů plic (především u žen), a nádorů tlustého střeva a konečníku. Zvyšuje se i výskyt nádorů prsu, kůže, ledvin, močového měchýře a štítné žlázy. U mužů zaznamenáváme vyšší výskyt nádorů jater, prostaty, varlat a mnohočetného myelomu, u žen pak roste počet nádorů vaječníků.
Nejčastějším zhoubným onemocněním u mužů je karcinom plic. V roce 2003 onemocnělo 4 600 mužů; výrazně však přibylo i karcinomů tlustého střeva, konečníku a prostaty. Snižuje se naopak výskyt karcinomu žaludku.

Nejčastějším zhoubným onemocněním u žen je karcinom prsu. V roce 2003 nově onemocnělo přes 6 000 žen; zarážející je výrazný nárůst nových případů karcinomu plic, povzbuzující je naopak pokles výskytu karcinomu žaludku a nezvyšující se nálezy karcinomu děložního čípku (důvodem jsou především zdokonalené preventivní prohlídky).

Čísla a fakta týkající se onkologicky nemocných lidí v České republice nejsou radostná a nikdo z nás si nemůže o sobě dovolit říct, že se ho onkologické onemocnění netýká.

Výskyt nádorových onemocnění, počet každoročně nově se objevujících případů a především počet osob na nádory umírajících je totiž tak velký, že postiženého najdeme prakticky v každé širší rodině.

Příběh pacientky - Hana Kohoutová

5. 5. 2005 je datum, na které nikdy nezapomenu. Ten den jsem si šla po třech týdnech pro výsledky histologie po dubnové zpočátku poměrně banálně vypadající operaci. Z rakoviny jsem měla obavy už léta a tušila jsem, že mě v mém životě prostě nemine. Před operací jsem absolvovala vyšetření, na kterých se „cosi" zobrazovalo, ale všichni lékaři mě ujišťovali, že na 99% to není nic vážného, neboť v těchto místech se zhoubné nádory netvoří a zobrazují se jinak. Napadají kosti a já nic takového nemám. Operace proběhla dle plánu, ale já jsem měla stále divně znepokojující pocit. Když jsem se ptala lékaře, který mě operoval, zda se něco neděje, řekl mi, že to co mi vyoperovali není to, co předpokládali. Druhý den po operaci mě čekaly další vyšetření, což mi klidu nepřidalo. Doktoři zarytě mlčeli a já jsem věděla, že je zle. Propustili mě z nemocnice se slovy, že uvidíme po histologii.

Po třech nekonečných týdnech nadešel okamžik pravdy. Lékař mi sdělil, že histologie prokázala vysoce zhoubný a ojedinělý nádor, který se u dospělých téměř nevyskytuje. Bylo mi 34 let. Statistika pro přežití je 60% pro 5 let 25% pro deset let. Bylo to jako zlý sen. Nedokázala jsem se odlepit od židle, jen jsem se klepala. Mám prý počítat s minimálně roční léčbou a víc mi řeknou na onkologii v Motole. Dali mi prášky na uklidnění a to je prý vše, co pro mne mohou udělat s dovětkem, že mi nemuseli říkat vůbec nic a poslat mě rovnou do Motola.

Tu noc jsem se rozhodla, že svůj život raději ukončím sama. Chemoterapie jsem se strašně bála a nechtěla jsem ji podstoupit. V Motole si mě objednali za několik dní. Stále jsem doufala v zázrak a čekala na sdělení typu:" My jsme se spletli". Nic takového se však nestalo. Paní doktorka byla moc milá, ale cítila jsem, že není čas mou situaci příliš rozebírat. Čekárna byla nabitá. V zoufalství jsem začala obvolávat nádorové linky, krizová centra, onkologie a nevím co ještě. Nikde můj nádor neznali. V hlavě jsem měla spousty otázek. Nebylo koho se zeptat. Byla jsem vyčerpaná, bez energie. Snažila jsem se najít psychologa, který mi pomůže. Bud´ byly dlouhé objednací lhůty nebo se onkologickými pacienty nezabývali. Přesto se mi povedlo navštívit psycholožku a psychiatra. K mému údivu na mě nic divného neshledali, moje reakce jsou prý zcela adekvátní tomu, co prožívám a jediné, co mi mohou nabídnout jsou léky, což jsem nechtěla. Na onkologii mi už jedny předepsali. Asi čtvrt hodiny po tom, co jsem tabletu spolkla, jsem musela do postele a celý den jsem nebyla schopna z ní vylézt. Úplně mě to paralyzovalo, přičemž deprese se ještě prohlubovaly. Třetí den jsem byla zcela apatická. Bylo mi všechno jedno. I moje nemoc. Hlavou mi proběhla myšlenka. Mám rakovinu. No to je přeci bezva! Mám radost. V tu chvíli jsem si řekla, že tady není něco v pořádku, a že pod vlivem takových léků nemám šanci bojovat se soupeřem jako je rakovina. Léky jsem vysadila a bylo mi daleko lépe.

Zpráva o mé nemoci se zvolna dostávala mezi mé přátele. Každý se snažil nějak pomoci. Záchrana přišla přesně v den, kdy v naší republice probíhá „Květinový den" na podporu onkologie. Kamarádka mi domluvila schůzku s jistou slečnou, která absolvovala léčbu, i když samozřejmě s jiným typem nádoru. Byl to andílek jménem Pavla. Vypadala skvěle. Kratičké vlasy, plná energie, zářila jako sluníčko! Odvyprávěla mi svůj příběh a já jsem najednou věděla, že to dokážu stejně jako ona. Navzdory osudu, prapodivné nemoci, o které se moc neví, na vzdory šílenému strach z léčby.....
Uběhl rok, během kterého mi Pavla stále pomáhala a můj sen se splnil. Díky obrovskému úsilí lékařů, rodině a přátelům jsem se uzdravila. Nepřišla však ta obrovská radost, kterou jsme já i moje okolí očekávali. To období klidu mě děsilo. Najednou nebylo s čím bojovat, nemusela jsem nic dělat, jen odpočívat a zotavovat se, ale po takovém fyzickém i psychickém vypětí, jakou léčba představuje to nebylo možné. Paradoxně nejtěžší období nastalo o další rok později, kdy jsem se vrátila na malý úvazek do práce, na což jsem se celou tu dlouhou dobu těšila a připadalo mi to jako neuskutečnitelný sen. V práci se mi vracely myšlenky a pocity z období, kdy jsem již byla nemocná, ale nevěděla jsem, co mé bolesti a vyčerpání způsobuje. Propadla jsem se během krátké doby až na samé dno. Vliv na můj stav nepochybně měly hormonální léky, které jsem začala užívat. Bylo mi stále hůř, stres a úzkost byla pro mne nezvladatelná.

Obrátila jsem se na sdružení Amelie, které mezitím založil můj andílek Pavla. Scházejí se tam lidé s onkologickými onemocněními, v různých fázích léčby nebo již bez známek choroby. Takto dlouhá léčba vás vyjme ze společnosti a najednou máte zase pocit, že někam patříte. Součástí je také psychoonkologická pomoc docházejících lékařů. Přes toto sdružení jsem se dostala do péče psychiatrické ambulance, což mi zpočátku připadalo dosti děsivé. Po první návštěvě u paní doktorky jsem však zjistila, že přesně tento způsob pomoci a podpory po celou dobu hledám. Bylo skvělé, že jsem se dostala do rukou odborníka , který mi věnoval čas a dokázal se mnou rozebrat co se ve mně děje a proč.

Díky tomu se po dvou letech vracím do normálního života, což je k mému překvapení stejně těžké jako projít léčbou. Málo kdo si uvědomí, že uzdravit duši je stejně složité jako uzdravit tělo. Pro tělo má medicína přesně stanovené léčebné protokoly, ale na vyléčení pošramocené duše v dnešní onkologii není čas ani možnosti. a k dalšímu plnohodnotnému životu je to nutné. Proto je skvělé, že tu je projekt „Amélie", který přesně vyplňuje chybějící a velmi důležitou součást léčby.

(článek byl převzatý ze stránek sdružení Amelie)